Špatná paměť?
Zamysleme se nad typickou situací, kdy ráno jeden člověk prosí druhého, aby v daném dni něco zařídil či obstaral. Odpoledne se ptá: “Tak co, jak to dopadlo, zařídil jsi to?” Oslovený s povytaženým obočím odpoví: “A co?” Pak si ťukne na čelo a řekne: “Vidíš, já na to zapomněl.” Pokud zapomeneme jednou a při nejbližší příležitosti to napravíme, je to v pořádku a vzájemná důvěra patrně neutrpí újmu. Pokud ovšem danou věc nezařídíme ani podruhé nebo potřetí, začne tato skutečnost cosi výrazně vypovídat o nás samotných. Pokud nezařídíme, co jsme měli, vymlouváme se: “Víš, já zapomněl.”
Je jasné, že někdo má paměť velmi dobrou, jiný průměrnou a třetí špatnou. Ale pokud něco potřebného nezařídíme, není hlavním důvodem “špatná paměť”. Druhá omluva, kterou volíme bývá tvrzení: “Nemám čas.” Častá výmluva, otázkou je, zda důvod v ní uvedený, je pravdivý. Protože čas máme právě na to, na co si ho uděláme. Věnujeme-li čas jedné věci, na druhou ho nezbývá. Třetím a nejpodstatnějším důvodem, proč jsme něco nezařídili, je skutečnost, jaký vlastně vztah máme k dané záležitosti. Pokud se nám do ní nechce, je nám “protivná”, nepříjemná, volíme výmluvy typu: nemám čas a zapomněl jsem.
Pokud ji na druhou stranu považujeme za “svou” a pro nás velmi důležitou, nemusíme si ani dělat na kapesníku uzlík. Vše ostatní jde stranou proto, abychom mohli zařídit právě ji. Vidíme: srdce, vztah a zájem o druhého je důležitější než dobrá nebo špatná paměť.