Dovolujeme si zde uvést několik básní na zamyšlenou. Postupně by mohly přibývat další.
Plynutí v čase a Zlom - Jiří Malý - ze sbírky Srdce a okamžik (2011)
Zrcadlo - František Válek 2011
Ve světle tvém - Jiří Malý - Písňové a biblické texty (2009)
Všechno ve všem - Jiří Malý - Písňové a biblické texty (2009)
Kontrasty - Jiří Malý - ukázka ze sbírky Zákoutí života (2009)
Pět zastavení - Jiří Malý - ukázka ze sbírky Zákoutí života (2009)
Stezka Vysočinou - Miroslav Malý - Vydáno v Almanachu Hlinečtí sedmadvacátníci v září 1997
Dva roky - Josef Straka - březen 2009
|
Plynutí v čase
Vše plyne postaru nic nového není jen vítr ve větvích sní o silném kmeni o kmeni věčných krás za noci i za dne s ovocem lahodným které v ústech sládne Vše plyne v obnovách nic nového není jen opar nad řekou stíny na kameni na bílém kameni který sčítá věky vnímáš své plynutí vědomě bezděky Vše plyne tokem svým nic nového není jen obzor chvěje se novým zrcadlením rodiče postaví mláďatům svá hnízda vysoko nad řekou s větrem který hvízdá Jiří Malý - Srdce a okamžik 2011
|
Zlom
Je v kalendáři poznámka co mnohé znamená a ten kdo ji tam zanechal sňal svoje břemena Vždyť život není na přímce
jež nemá kamení je pro člověka zvlněná nesoucí znamení Hle cesta právě láme se
to v duši zabolí však s jistým krokem za zlomem zříš nové údolí Jiří Malý - Srdce a okamžik 2011
|
| Zrcadlo V zrcadle, když zřím se - zpětném to obrázku, „Být či nebýt?“ kladu si tu otázku, co tím říct bych chtěl snad - že Shakespeare životní zkušenosti měl, po Hamletovi žádal, by toto děl. Otázka „Být či nebýt“, dle názoru mého, obsahuje vše, co jest dobrého i zlého, čím jsi byl a čím chceš být, jak jsi žil a jak chceš žít. Skrytá je v tom minulost i budoucnost, zda vzpřímíš se či mezi nohy stáhneš chvost, stejně jak v minulosti existenčně žít, či v budoucnosti s čistým štítem jít. Smutek z Shakespearových her, říká nám - že vše tu není fér, přitom naučí nás znát, život jak divadlo, že nelze hrát. |
|
Ve světle tvém (Ž 36,10) - Jiří Malý
Tápání soumrakem světlo je zastřené jen stíny tancují, chladné a studené šerosvit zůstává přes náznak svítání k jistotám daleko, přítmí je zahání. Ke vstupu do světla jen chtění nestačí
rukou když rozsvítíš, Boží se potlačí mocná je vydanost, ne vůle vzepětí ztemnělá zákoutí jasní se vzápětí. Světlo již rodí se, lucerny pohasnou
poznání zjevuje skutečnost překrásnou v zalitém prostoru netřeba tázání zjevení nahradí veškerá kázání. Jen v světle od tebe, světlo své vidíme
studnici života, jistotou chodíme v paprscích zjevení srdce je dotčeno pokorně vyznává, Slovo je spatřeno. Hledání u konce, světlo již panuje pokoj se rozlévá, nad nitrem kraluje otázky zmizely, odešlo tápání průzračná vydanost Světlu již nebrání. |
Všechno ve všem (Kol 3,11) - Jiří Malý
Dunivou prázdnotou býváme ohlušeni nespočtem způsobů v hlubině poraněni svědkové bolesti však v jizvách žalují. Hledání bez konců, řešení předstíraná klišé jsou matoucí, byť často zbožňovaná prázdnota duní dál když pravdu bičují. Proměnit, naplnit a nový člověk je tu
nejde to kouzlením všem známým z kabaretu zde slavně přichází Tvůrce vší proměny. Rozdíly padají a rozpouští se v čase otrok či svobodný již znějí jedním hlasem Židům všem i Řekům splývají ozvěny. Zaplnit prostory však nelze jenom zdáním vějířem snových per, jež faktům víry brání citové pohnutí hroutí se nestálé. Skutečnost života je skutečností Krista svět tone v chaosu, jen pravda Písem jista Kristus vším pro všechny je věky trvalé. |
|
Ploché jsou dálavy i bílá deska stolu
život přec zvrásněný, uvnitř i na okolu
popsat jej v rovině se nikdy nepodaří
jen v pravdě prostoru nám celistvě září.
Má svoje zákoutí, kde možné je se ztratit
přízeň i nepřízeň, to obé umí zhatit
hluboké úvahy, myšlenky i cíle
nestačí úmysl, je třeba přejít míle.
Jaro se zelená, létem vše pozlatí se
v hlubině života však žádná neztratí se
před okem palety nesvítí jenom šedá
bílou i černou jde, kdo všednosti se nedá.
Na startu života jsou všichni vyrovnaní
po první etapě již mnozí odevzdaní
ve třetím úseku dál kráčí jenom zbytek
na konci cesty své jen chytají se nitek.
Úvozy, rokliny a ostrá slova znějí
čekají na cestě, srdce tvé rozechvějí
i sláva, síla, moc, lesk světel, reflektorů
ustojíš slávu svou nebo tě srazí dolů?
Kontrasty přichází, ať líbí se to, či ne
nádhera, chlouba, pád, to všechno jednou mine
čas krajem postoupí, vše přijde v zapomnění
v oddaných postojích svět mělkosti se mění.
V bilanci na konci tam bude počítáno
než plusy mínusy, víc odevzdané ano
skutečnost prožitku, ne vize, sny a plány
vítězství v kontrastech zacelí všechny rány.
|
|
Podzim jde do zimy, jinoch má hrdiny
žije však pokoření
ve světě samoten, byť v srdci ochoten
toť první zastavení.
Zima jde do jara, jinošská kytara
hledá své vyvolení
pevně se rozhlíží pohledem ostřížím
má druhé zastavení.
Jaro jde do léta, touha je rozjeta
zpod mříží – nabažení
lásky má u nohou, svět je mu výlohou
zde třetí zastavení.
Léto se končívá, nálada truchlivá
touží po udobření
pomalu, s rozmyslem, skončil již s dvojsmyslem
tu čtvrté zastavení.
Podzim jde do zimy, jinoch je už jiný
našel své umoudření
žije dál v pokoře, druhými neoře
v pátém svém zastavení.
|
|
Když jdeš tou svojí stezkou Vysočinou,
zlatý prach jiskří v přání vzdálených
a nežádáš si najít cestu jinou
- jen naplnění hledáš tužeb svých.
Když jdeš tou svojí stezkou Vysočinou
pokorný poutník - srdce na dlani
v oblázcích bílých cesty ty se vinou
- pozor na šípek - někdy poraní.
Když jdeš tou svojí stezkou Vysočinou
přej si co krásné si jen můžeš přát
a tvůj krok vede kamenitou hlínou,
tou která může srdce rozehřát.
Ať hřeje tě ta stezka Vysočinou
ať dá ti krásu, lásku mír a klid
ať laskáš měkkou řeku svou tu línou
ať můžeš dlouho nad ní ještě snít!
Ať divizna ti plnost zdraví hlásá
ať do kopců znáš jenom jeden cíl!
- Vysočina je nedosněná krása
- jen tady můžeš říkat - já jsem žil!
Mateřídouška u cesty ti voní
a vůně žita sytí duše hlad.
Na modrém zvonku motýl píseň zvoní
tady - jen tady budeš vždycky mlád!
To je ta tvoje stezka Vysočinou
kde není místa na stín, na stáří,
Vysočinu svou každý den máš jinou
v ranní rose - když duha zazáří.
Tak jak tu kráčíš svojí Vysočinou
heřmánek - máta, prudce zavoní
vzpomínky tady nikdy nepominou
na to co bylo vloni, předloni.
Pospíchej svojí stezkou Vysočinou
klopýtej, vzchop se, ale jenom běž
touhy jsou věčné - nikdy nezahynou
sám sobě tady nikdy neujdeš!
Vstupuješ znovu do své staré řeky
přestoupit musíš dávný bludný stín,
pak prozřeš - co jsi vlastně věděl věky
když nahlížel jsi tajně do jiřin!
Držíš ji v dlani - vážko skotačivá
procházíš křídla jejím blankytem
tu radost v tobě umocnit jen zbývá
na žilobití plynout vláknitém
- uchvátit modř a slyšet krásná slova
která však nelze nikdy vyslovit
a prožívat to všechno pořád znova
života tajů se tady napít!
Vzrušeně jemně cítíš všechny nervy
když slyšíš z dálky nevýslovný hlas
- nenastřádáš ho nikdy do rezervy
- je všude kolem a hlavně je v nás!
|
|
V této básni jsem se pokusil zachytit určitý úsek svého života. Je to úsek dvou let, kdy se mnohé v mém životě změnilo. Sami z básně poznáte o jaké události se jednalo. Nejprve jsou muž i žena
spolu přesto sami není kdo by říkal ahoj tati nebo mami Přišel den, kdy rozhodli se oddali se snění po dva roky pozorujme jak se srdce změní První otázka zní zdali po obvyklé době chlapecké či dívčí jméno využije robě Netřeba dnes překvapení technika vpřed kvačí místečko na obrazovce ultrazvuk označí V hlavě otce budoucího odpovědnost bují však myšlenka a skutečnost nekorespondují Než poprvé na svět tento zamžourá miminko mnohé plány promění se vítej nám Stelinko Odchází do porodnice dva mladí zajíci zpět rodiče zodpovědní s únavou na líci Kdo jediný první noci špatný spánek míval taťka který dech miminka co hodinu hlídal Každou nesnáz, problém, potíž všechno co se děje zakryje ta událost když holčička se směje Při hraní pak kupodivu věci ven jen míří ve způsobech rozházení inspirací hýří Od chaosu k ladu Darwin teorii cílil malá dcera napovídá že se asi mýlil Večer s láskou do postýlky
ukládáme vílu celou noc nám pěkně spinká a nabírá sílu Neustále v myslích mějme když se trochu mračí důležité principy že na chybách se zračí Že tohle ano, tamto ne musí zatím věřit k čemu to je dobré pozná až začne svět měřit Je milé být důležitý sobě, jí to přejme důležitější být milý k tomu cíli spějme Josef Straka (březen 2009)
|
