---

---

Jsi velmi zvláštní V celém světě není, nikdo jako ty. Od počátku věků neexistovala jiná osoba jako ty. Nikdo nemá tvůj úsměv, tvé oči, tvé ruce, tvé vlasy. Nikdo nevlastní tvé písmo, tvůj hlas. Jsi zvláštní. Nikdo nemůže vykreslit tvé tahy štětcem. Nikdo nemá tvou chuť k jídlu, hudbě nebo tanci, nebo umění. Nikdo v celém vesmíru nevidí věci tak jako ty. Po celý čas nebyl nikdo, kdo se směje stejně jako ty, a co tebe přivádí k smíchu nebo k pláči, může mít u někoho jiného zcela jiný ohlas. Takže - Jsi zvláštní. Lišíš se od každé osoby, která kdy žila v historii vesmíru. Jsi jediný ze všech stvoření, kdo má tak přesný soubor schopností. Vždycky se najde někdo, kdo je lepší v jedné nebo druhé věci. Každá osoba je lepší než ty aspoň v něčem. Nikdo ve vesmíru nemůže dosáhnout té kvalitní kombinace tvého talentu, tvých pocitů. Jako místnost plná hudebních nástrojů, některé mohou vynikat určitým způsobem ale nikdo nemůže vystihnout symfonický zvuk, když všechny hrají společně. Tvá symfonie. Po celou věčnost nebude nikdo, kdo by chodil, mluvil, myslel nebo jednal přesně jako ty. Jsi zvláštní. Jsi vzácný a ve vší vzácnosti je obrovská hodnota, a kvůli tvé velké hodnotě je tvá potřeba napodobovat někoho jiného absolutně špatná. Jsi zvláštní, a to není žádná nehoda že jsi. Prosím, uvědom si, že Bůh tě stvořil za jistým účelem. Má pro tebe práci, kterou nemůže udělat nikdo jiný tak, jak ji děláš ty. Z miliónů adeptů jenom jeden je kvalifikován. Jeden jediný má jedinečnou a správnou kombinaci, všeho, co to obnáší, a ten jeden jediný jsi Ty.

Jsi zvláštní.

 

 

 

Vesnice o sto lidech Kdyby se celá populace planety Země smrskla na vesnici se o stu obyvatel, kde by však zůstal zachován poměr všech lidských odlišností - jak by potom tahle maličkatá, různorodá vesnička vypadala? Tak to přesně bylo předmětem pátrání Philipa M. Hartera, lékaře z Nemocnice u Stanfordské Univerzity. Tady jsou výsledky jeho výzkumu:

 

Ve vesnici by žilo:

55 Asiatů,

21 Evropanů,

14 obyvatel ze Západní polokoule,

8 Afričanů,

52 žen,

48 mužů,

70 "barevných",

30 bělochů,

70 jiného vyznání,

30 křesťanů,

89 heterosexuálů,

11 homosexuálů,

6 lidí by vlastnilo veškerý světový majetek,

6 by bylo z USA,

80 by žilo v domě, který by neodpovídal standardu,

70 by neumělo číst,

50 by trpělo podvýživou,

1 by byl na prahu smrti,

1 by byla těhotná,

1 by měl vysokoškolské vzdělání,

1 by vlastnil počítač.

 

Následující je pouze anonymní interpretace výše uvedených faktů: Přemýšlejte o tom tímto způsobem. Žijete-li v pěkném bytě, máte dost jídla a umíte číst, jste členem velmi úzké skupiny. Máte-li pěkný byt, jídlo, umíte číst a vlastníte počítač, jste členem elity. Pokud se vzbudíte toto ráno a budete více zdraví, než nemocní, jste šťastnější, než celý milion lidí, který nepřežije tento týden. Pokud jste nikdy nebyl v bitvě, nezažil osamělost uvěznění, utrpení mučení, nebo sevření hladu… jste na tom lépe než 500 miliónů lidí tohoto světa. Pokud můžete chodit na mše do kostela, aniž byste se museli obávat ponížení, zatčení, mučení nebo smrti, jste šťastnější než miliarda lidí, kteří nemají to štěstí. Pokud máte jídlo v lednici, oblečení na sobě, střechu nad hlavou a kde spát…jste bohatší než 75% lidí na této planetě. Máte-li peníze v bance, ve své peněžence a střádáte si do kasičky…jste mezi 8% nejbohatších lidí světa. Pokud jsou vaši rodiče stále naživu a svoji…, jste velmi vzácný případ. Držíte-li hlavu zpříma s úsměvem na tváři a jste skutečně vděční… jste požehnaní, protože většina lidí má tu možnost, ale nedělá to. Držíte-li něčí ruku, objímáte-li někoho, nebo se jen dotýkáte jeho ramene, jste požehnaní, protože umíte nabídnout léčivý dotek.

Pokud můžete číst tuto zprávu, jste požehnaní dvakrát, protože na vás někdo myslel, a co víc, jste ještě požehnanější než více než dvě miliardy lidí, kteří nedokážou číst vůbec.

Mějte hezký den, spočítejte si svá požehnání a pošlete tuto zprávu dál, abyste připomněli všem ostatním, jak jsme požehnaní.“

 

 

 

Sedí sám u stolu pro dva. Číšník v obleku se na něj obrátí a ptá se:

„Chtěl byste si objednat jídlo, pane?“ Ten muž zde čeká od sedmi hodin už téměř půl hodiny.

„Ne, děkuji,“ usměje se muž. „Ještě chvíli na ni počkám. Ale dal bych si znovu kávu.“

„Samozřejmě, pane.“ Muž sedí, svýma jasně modrýma očima se dívá někam přes květinové zátiší. Hraje si s ubrouskem a dovoluje tichým zvukům tlumených hovorů, cinkajících příborů a jemné hudby, aby zaplnily jeho mysl. Má na sobě sportovní sáčko a kravatu. Své tmavě hnědé vlasy má pečlivě učesány, pouze jeden malý pramínek neposlušně padá do čela. Jeho upravený vzhled podtrhuje vůně kolínské. Je oblečen tak, aby dal svému protějšku najevo úctu, uznání a lásku. Na druhou stranu není ani příliš nastrojený, aby se s ním člověk cítil nepříjemně. Vypadá to, že udělal všechno pro to, aby se druzí v jeho přítomnosti cítili velmi dobře. Přesto sedí sám. Číšník se vrátil a dolévá kávu.

„Přál byste si ještě něco, pane?“

„Ne, děkuji.“ Číšník zůstal stát u stolu. Něco ponouká jeho zvědavost.

„Nic mi do toho není, ale...“ souká ze sebe slova. Tenhle druh rozhovoru by mohl ohrozit jeho dýško.

„Pokračujte,“ povzbuzuje muž. Je pevný, dost citlivý a konverzaci vítá.

„Proč na ni vůbec čekáte?“ konečně z číšníka vypadne. Ten muž byl tady v restauraci již několik večerů a vždycky trpělivě sám. Muž tiše odpoví: „Protože mě potřebuje.“

„Jste si tím jistý?“

„Ano.“

„Promiňte, pane, ale pokud vás potřebuje, tak se podle toho určitě nechová. Tento týden vás tady nechala čekat už potřetí.“

Muž sebou trhne a dívá se do stolu.

„Ano, já vím.“

„Tak proč na ní čekáte?“

„Cassie řekla, že dnes přijde.“

„To říkala i před tím,“ oponuje číšník. „Moc bych se na to nespoléhal. Proč tedy?“

Teď muž zvedne oči, usměje se na číšníka a jedenoduše odpoví:

„Protože ji miluji.“

Číšník odejde a diví se, jak někdo může milovat dívku, kteráho nechá zbytečně čekat třikrát v týdnu. Ten muž musí být blázen, rozhodne. Přes celou místnost se znovu dívá na toho muže. Ten si pomalu lije do kávy smetanu. Několikrát v prstech obrátí lžičku a potom si přidává do kávy cukr. Chvíli se na kávu dívá, potom si šálek vezme, pomalu usrkne, pozoruje ostatní hosty. Nevypadá jako blázen, připustí si číšník. Možná má ta dívka vlastnosti, které neznám. Nebo je láska toho muže silnější než cokoli jiného. Číšník se vytrhne z přemýšlení a jde si pro objednávku od pětičlenné skupinky. Muž pozoruje číšníka a ptá se, jestli ho už někdo také nechal takhle čekat. Jeho už mnohokrát. Ale stále si na to nemůže zvyknout. Pokaždé to bolí. Na tenhle večer se těšil celý den. Má mnoho věcí, zajímavých věcí, které chce Casii říct. Ale mnohem víc chce slyšet její hlas. Chce, aby mu vyprávěla, jak se celý den měla, co se jí povedlo, co zase ne... cokoli, vážně. Už kolikrát zkoušel Casii ukázat, jak moc ji miluje. Jen by rád věděl, že i ona má o něj zájem. Znovu usrkne kávu a zahloubá se do myšlenek. Ví, že Cassie má zpoždění, ale přesto doufá, že přijde. Hodiny ukazují 21:30, když k muži znovu přijde číšník.

„Přál byste si ještě něco, pane?“ Stále prázdná židle muže bolí.

„Ne, děkuji, pro dnešek to bude všechno. Mohu zaplatit?“

„Ovšem, pane.“

Když číšník odejde, muž zvedne účtenku. Vyndá svou peněženku a vytáhne peníze. Má dost na to, aby mohl pro Cassiii objednat slavnostní večeři. Ale vytáhne pouze na zaplacení svých pěti šálků kávy a spropitného. Proč jsi to udělala, Cassie, křičí jeho srdce, když vstává od stolu.

„Na shledanou,“ říká číšník, když muž odchází ke dveřím.

„Dobrou noc. Děkuji za vaši obsluhu.“

„Rádo se stalo, pane,“ měkce odpoví číšník, protože vidí v mužových očích bolest, kterou ani jeho úsměv nezakryje. Muž projde okolo smějícího se páru a jeho oči se zalesknou, když si vzpomene, jak báječně se s Cassií mohli mít. Zastaví se u dveří a objedná si reservé na zítřek. Možná to Cassii vyjde, myslí si.

„Zítra v devatenáct hodin, stůl pro dva?“ potvrzuje recepční.

„Přesně tak,“ odpovídá muž.

„Myslíte si, že přijde?“ ptá se recepční. Nechce být nezdvořilá, ale už mnohokrát viděla toho muže sedět v restauraci u stolu pro dva samotného. „Někdy určitě. A já tu na ní budu čekat.“

Muž si zapne kabát a vychází sám ven z restaurace. Ramena má shrbená, ale přes okno nemůže recepční rozeznat, jestli je shrbený kvůli větru nebo kvůli své bolesti. Když muž odchází domů, Cassie jde zrovna spát. Je unavená, protože večer byla s přáteli. Jak se natáhne k nočnímu stolku, aby si nastavila budík, uvidí lístek, který si včera večer naškrábala.

Stojí tam: „19:00 — alespoň chvíli se modli.“ Zatraceně, pomyslí si. Zase zapomněla. Cítí výčitky svědomí, ale brzy je zaplaší. Potřebovala ten čas s přáteli. A teď potřebuje spát. Ježíš jí odpustí. A je si jistá, že mu to nevadí.

 

 

 

Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme,

ale na tom, zda z toho, co máme, umíme dávat.

 

Nezáleží na tom, zda se umíme prosadit,

ale na tom, zda umíme přemáhat sami sebe.

 

Nezáleží na tom, kolik máme škol a jaké máme znalosti,

ale na tom, jestli to, co víme, také žijeme.

 

Nezáleží na tom, jestli děláme velkou nebo malou službu,

ale na tom, jak a proč ji děláme.

 

Nezáleží na tom, zda jsme bojácní a máme strach,

ale na tom, zda dovedeme strach překonávat.

 

Nezáleží na tom, zda se nám utrpení vyhne,

ale na tom, jestli ho umíme přijmout.

 

Nezáleží na tom, jestli jsme lidmi milováni,

ale na tom, zda milujeme my je a jsme jim požehnáním.

 

Nezáleží na tom, co o nás lidé říkají,

ale na tom, jací skutečně jsme.

 

Nezáleží na tom, jaký podáme výkon a vykážeme výsledky,

ale na tom, zda jsme věrní v tom, co nám Bůh svěřil, a neseme ovoce.

 

Nezáleží na tom, jak dovedeme mluvit,

ale na tom, aby naše slovo vyjadřovalo úctu a pravdu.

 

Nezáleží na tom, zda Bůh plní naši vůli,

ale na tom, jestli se my snažíme uskutečnit vůli Jeho.

 

Nezáleží na tom, jestli máme všechno, co chceme,

ale na tom, zda umíme být za to, co máme, vděčni.

 

Nezáleží na tom, jak těžká se nám zdá zkouška, kterou procházíme,

ale na tom, abychom jí prošli.

 

Nezáleží na tom, zda jsme dlouho živi,

ale na tom, čím jsme naplnili svůj život.

 

Nezáleží na tom, kdy zemřeme,

ale na tom, zda jsme připraveni setkat se s Bohem.

 

 

 

Klady:

Sangvinik miluje společnost. Je citový a okázalý, dokáže přeměnit každou práci v legraci. Nachází v životě spoustu vzrušení a dokáže své zážitky zajímavě a pestře vyprávět. Je vždy vstřícný a optimistický. Od nejútlejšího dětství je zvědavý a veselý, dokáže si hrát se vším, co je při ruce, zbožňuje přítomnost ostatních. Nemusí mít více talentu než ostatní, ale zřejmě si užívá více legrace. Jeho charisma a překypující osobnost k němu neustále přitahuje lidi. Zatímco ostatní povahy pouze mluví, sangvinik vypráví příběhy. Nejsnadnější způsob jak jej objevit je zjistit, kdo v kterékoliv skupince lidí mluví nejčastěji a nejhlasitěji. Touží být středem pozornosti a díky svému vypravěčskému talentu je duší společnosti. Dobře si pamatuje barvy, na rozdíl od jmen a jiných faktů. Je pro něj přirozený fyzický kontakt s ostatními, doteky, objetí, hlazení. Má vrozený smysl pro dramatičnost a může být vynikajícím hercem. Má naivní povahu a i v dospělosti si zachovává dětskou prostotu. Je citový, bezprostřední a otevřený, překypuje optimismem a nadšením téměř nad vším. Odjakživa chce vše vědět a tajemství u něj vyvolává šílenství. Bez váhání umí nabídnout svou pomoc, nedomýšlí však důsledky své ochoty. Je tvůrčí a neustále produkuje nové vzrušující nápady. Přitahuje a inspiruje ostatní svou energií a nadšením. Umí začít hovor s každým, kdo je po ruce a hned se stane vaším přítelem.

Zápory:

Většinou nic nedotáhne do konce a nedokáže pochopit, že by měl nějaké zásadní povahové vady. Příliš mluví, je rozvláčný a často přehání. Je málo vnímavý k ostatním, přehnaně se zaobírá sám sebou, je egocentrický. Neumí naslouchat. Protože neumí naslouchat a nemá zájem, nepamatuje si přesně jména. Jako přítel je nestálý a zapomnětlivý, jelikož přátel má příliš mnoho. Skáče lidem do řeči a často odpovídá za ostatní. Málokdy dodělá práci ve stanoveném termínu, střídá často zaměstnání.

 

Klady:

Cholerik je dynamická osobnost, která dosahuje svých cílů. Stejně jako sangvinik je vstřícný a optimistický. Je rozeným vůdcem od nejútlejšího věku. Má podvědomou silnou touhu po změně, kdykoliv vidí, že něco není v pořádku. Bez váhání bojuje za lidská práva a chrání ukřivděné. Nikdy není apatický nebo lhostejný. Má silnou vůli, rozhodnost, problémy řeší rychle. Dokáže velet úplně všemu, bez ohledu na znalosti a podmínky. Jeho prvotním zájmem je dosahování cílů, nejde mu o to, aby se někomu zalíbil. Je cílevědomý a skvělý organizátor. Má schopnost dokončit větší díl práce než kdokoliv jiný. Rád překonává překážky, miluje boj a konkurenci. Obejde se bez přátel a diváků, stačí mu jeho cíl. Má intuici pro odhad situace a obvykle má pravdu. Miluje krizové situace, ve kterých exceluje.

Zápory:

Jeho život se řídí základním heslem, že má vždy pravdu a nemůže si ani náhodou připustit, že by se mohl mýlit. Musí vždy vítězit a pak hledat způsob, jak si zachovat tvář. Neumí vysadit z pracovního tempa a nutí k němu i své okolí. Musí stát vždy v čele a cítí se dobře, jen když má nadvládu. Má nadřazený postoj, který dokáže druhé značně psychicky deptat. Netoleruje slabosti, nesnáší nemocné a nerozhodné lidi. Neumí dobře jednat s lidmi, je netrpělivý.

 

Klady:

Melancholik se už jako dítě jeví jako hluboký myslitel. Je nenáročný a tichý a má rád samotu. Vyznává pevný řád, oceňuje krásu a inteligenci. Je mlčenlivý a přemýšlivý, má pesimistickou povahu a předvídá potíže ještě dřív než vzniknou. Je pro něj velmi důležitá duševní činnost. Je vážný, stanovuje si dlouhodobé cíle a zabývá se pouze věcmi, které mají trvalý význam. Má sklon ke genialitě a vysoký intelekt. Ze všech typů má nejvíce tvůrčího talentu, žasne nad nadáním géniů. Potrpí si na precizní poslech hudby, potřebuje dokonalé stereo. Miluje čísla, grafy, mapy, plánky, seznamy, vidí cifry téměř všude. Dokonalá vnitřní organizovanost pro něj představuje základ jeho existence. Vyžívá se v detailech, které ostatní ani nestačí zaregistrovat. V životě hledá řád, ukládá vždy věci přesně na své místo. Bývá dobře oblečený a upravený s úzkostlivou pečlivostí, vyžaduje čisté okolí. Je perfekcionista a pokud něco dělá, dělá to jen pořádně, záleží mu pouze na kvalitě. Nesnáší plýtvání a miluje výhodné koupě. Umí být starostlivý a soucitný s upřímným zájmem o jiné lidi. Svého partnera si vybírá obezřetně, aby splňoval všechny jeho nároky.

Zápory:

Melancholik snadno podléhá depresi. Snadno se uráží a ve všem hned hledá problémy. Má nízké sebevědomí, myslí si, že ho všichni pomlouvají, trpí vnitřní nejistotou. Je váhavý, protože se bojí, že jeho plány nejsou úplně perfektní. Věnuje plánování příliš mnoho času. Na své okolí klade nerealistické nároky, uplatňuje na ostatní svůj perfekcionismus.

 

Klady:

S flegmatikem se vychází nejlépe ze všech povahových typů. Pro své rodiče představuje požehnání, protože je spokojený všude, kam ho strčíte. Má rád přátele, ale je šťastný i o samotě. Umí se snadno přizpůsobit každé situaci. Je cílevědomý. Mezi ostatními představuje tlumenou osobnost, dobře odolává tlakům. Ke všemu přistupuje klidně, věci řeší postupně, je prostě bezproblémový. Obdivuhodnou vlastností je zachovat si klid, chladnokrevnost a soustředěnost za každé situace. Nikdy nikam nespěchá a nedá se vyvést z míry. Je smířený se zákeřnostmi života a do ničeho nevkládá velké naděje. Je spolehlivý a vytrvalý, má dobré úřednické schopnosti, dokonale zvládá administrativní práci. Snaží se kolem sebe udržovat klid, působí jako zprostředkovatel a řešitel problémů. Má spoustu přátel, protože se s ním dobře vychází, je nejlepším přítelem. Nikoho neuráží, umí poslouchat, nemá potřebu mluvit, umí být vrbou nebo chápajícím publikem.

Zápory:

Neumí se pro cokoliv nadchnout a neexistuje situace, která by ho rozčílila. Brání se jakýmkoliv změnám a nerad zkouší nebo vymýšlí nové věci. Vypadá jako lenoch, odkládá věčně práci nebo se jí úplně vyhýbá. Nerad nese odpovědnost za svůj život. Nedává najevo své city, zdá se být strašně mdlý. Nerad říká ne. Bojí se učinit rozhodnutí.

 

 

 

Chvály? Raději opatrně Mladší čtenáře možná překvapí, že termín „chvály“, jímž se dnes běžně snad ve všech evangelikálních denominacích označuje hudba na shromážděních, není starý ani dvacet let. Kdybyste toto slovo použili v dnešním významu někdy počátkem osmdesátých let, nikdo by netušil, co máte na mysli.

Křesťané mohou svou zbožnost prožívat různě. Kupříkladu pro generaci mých rodičů byly domácí skupinky něco buď neznámého, nebo nanejvýš okrajového (a do značné míry podezřelého). Učení církve pro ni bylo mnohem důležitější než pro křesťany dnes. Hudba (tedy především písně) hrála ve sboru spíše doplňkovou úlohu. Ačkoli si myslím, že větší důraz na osobní zkušenost a na uctívání Hospodina je vývojem spíše pozitivním, netroufl bych si tvrdit, že jsme dnes Bohu blíž, ba dokonce ani že ho více chválíme, než tomu bylo u generace mých rodičů. „Chvály“ již v našich sborech vesměs zdomácněly, ba mnohdy hrají dokonce centrální úlohu. Jistě nastal čas pro zamyšlení.

Český termín „chvály“ odpovídá nikoli sémanticky, leč z hlediska role v životě církve, anglickému „worship“, případně „praise and worship“, přičemž praise jsou chvály a worship je uctívání. Vzhledem k vývoji použití slova chvály může dnes snadno vzniknout určité nedorozumění: Chválení (a uctívání) Boha je především hudba. Derek Prince ale již před mnoha lety správně upozornil, že veškeré starozákonní hebrejské termíny, vyjadřující uctívání, mají téměř výhradně co do činění s polohami lidského těla (padání na tvář, klekání, zvedání rukou, klanění se), a snad žádný z nich nesouvisí s hudbou – snad kromě tance. Dalším výrazným posunem vůči předchozím generacím je používání elektrofonických nástrojů a zvukotechniky. Musím se přiznat, že dle mého názoru je tento technický vývoj spjat se značnými nebezpečími. Skoro bych si troufl tvrdit, že tam, kde nepůsobí zvláštní Boží milost, je skutečná aktivní účast shromáždění na chválení Pána nepřímo úměrná dokonalosti hudební skupinky a zejména aparatury.

Vzpomínám si na své druhé období vedení regionu Praha – Východ. Když jsem se vrátil na místo Miloše Kačírka, který odcházel do jiné služby, odešel rovněž nejvýraznější „chválič“, který na regionu byl. Přestože region byl relativně veliký (alespoň na české poměry), neměli jsme zprvu žádnou hudební skupinku a vůbec žádnou aparaturu. (Nutno ovšem říci, že v sále Lidové školy umění, v níž jsme se scházeli, byla vynikající akustika.) „Chvály“ doprovázela na kytaru velmi obětavě mladá sestřička Martina Faktorová. Efekt tohoto stavu byl jednoduchý: Buď shromáždění zpívalo (a chválilo), nebo nezpívalo. Martina byla velmi důležitá, leč nedá se říci, že by chvály stály na ní. Z principu musely být záležitostí celého shromáždění. Jinak bylo okamžitě slyšet, že „něco nehraje“.

Jakmile máte dobrou zvukotechniku a schopného zvukaře, jakmile stojí vepředu hudební skupinka, pak i když téměř všichni účastníci shromáždění mlčí, můžete mít celkový dojem krásných, dynamických chval. Dobrý zvukař u dobrého pultu to zařídí. V „moderních“ církvích, jako jsou Křesťanská společenství, Slovo života, Nová naděje apod., jsou dnes zpěvníky něčím neznámým – přinejmenším jako druhá knížka (vedle Bible), kterou si účastníci nosí z domova do shromáždění. Znalost písní je tu lepší, tu horší, ale vlastně na tom příliš nezáleží, protože většina sborů je dnes vybavena projektorem. Vzpomínám na jednu z nejúžasnějších konferencí, jaké jsem zažil: „Boj o srdce Prahy“ s Robertem Stearnsem, velmi výrazným mezinárodním chváličem. V jedné chvíli v sále na Jarově zvukotechnika selhala právě při chvalách. Robert tehdy řekl cosi v tom smyslu: „Myslíte si, že Bůh je teď v rozpacích? Že je nějak zaskočen a že se kvůli tomu cítí trapně?“ Robert této nepříjemné situace využil ke kratičkému vyučování, co to chvály vlastně jsou.

Sám jsem dnes členem sboru, který je značně „multimediální“. Je u nás běžné, že se během kázání pouštějí videoklipy či úryvky z filmů, promítání textu a jednotlivých bodů kázání je samozřejmostí, o textu písní ani nemluvě. Svým způsobem je to pohodlné, leč současně velmi zranitelné. Porouchat se může notebook, z nějž se vše promítá (a to jak hardware, tak software), projektor, reproduktory, nemluvě o možnosti vyhození pojistek v části budovy. Dále je tento systém závislý na lidech, kteří umí nejen obsluhovat notebook (to už dnes zvládne kdekdo), ale kteří rozumí i propojení notebooku s projektorem. Neděle, kdy všechno „klapne“ a nevznikne nepříjemná pauza či nejistota, co se vlastně děje, jsou spíše výjimkou.

Rozhodně nevolám po návratu do „doby kamenné“, nepropaguji heslo „zpátky na stromy“. Jen vidím jako důležité, abychom v sobě obnovovali hluboké vnitřní přesvědčení, že tuto veškerou techniku ke skutečnému životu s Bohem nepotřebujeme. Pokud ji máme, ano, zapojme ji do služeb Božího království. Pokud ale něco selže, nemělo by nám to zkazit neděli. Pokud technika nikdy neselže, roste nebezpečí, že i „chvály“ budeme podvědomě chápat nikoli jako naši službu Bohu, ale jako konzumaci kvalitního duchovního programu. Slyšeli jste už někdy výrok „dneska bylo výborné shromáždění, dneska tam byl Bůh“? Aby nedošlo k nedorozumění – vůbec nepopírám, že shromáždění mohlo být výborné a že tam mohl být Boží Duch. Více takových shromáždění! Nicméně někdy jsem se nemohl zbavit nepříjemného dojmu. Když jsem se ptal na podrobnosti, ukázalo se, že nadšenému účastníku se líbily písničky a projev hudební skupinky. Prostě si shromáždění „užil“ a odcházel s libým pocitem. S čím dál větším znepokojením pozoruji rostoucí sklon vnímat libé pocity jakožto známku Boží přítomnosti. Pokud se ale podíváme do Písma, pak lidé, kteří zakusili Boží přítomnost, by většinou neřekli, že měli libé pocity. Většinou se třásli, zpravidla padli, často činili pokání. V době, kdy kázal Jan Křtitel u Jordánu, byla v Jeruzalémě jistě řada vzdělaných a schopných kazatelů a někteří možná kázali i o Boží milosti. A přece mnoho lidí správně usoudilo, že Bůh je spíše s oním podivným prorokem, který vzbuzoval vše jiné, než libé pocity. (Díky Ti, Pavle Kábrte, za tuto myšlenku.) Samozřejmě nechci tvrdit, že Bůh je tam, kde kazatel posluchačům nadává nebo v nich vyvolává různé pocity nelibé. Nechceme-li ale žít v sebeklamu, musíme se nad svými chvalami – a nad tím, jak jim rozumíme – stále znova zamýšlet. DD

 

 

 

Nedávno jsem – pokolikáté již? – v promluvě před chvalami slyšel, že bychom měli být při chvalách nadšenější. Jak to, že se často radujeme tak málo, když lidé na fotbale radostně výskají při každém gólu, kde přece – z duchovního hlediska – o nich nejde? Proč se necháváme zahanbit radostí světských lidí?

Hodně jsem o tom přemýšlel a zanedlouho jsem musel činit pokání.

Ne ovšem z toho, že se při chvalách málo raduji. Z toho, že jsem s největší pravděpodobností jako kazatel vícekrát říkal totéž nebo něco hodně podobného. Každému přemýšlivému člověku přitom musí být zřejmé, že takové výzvy kýženého efektu nedosáhnou. Pokud se někdo začne navenek více projevovat jako radostný člověk, pak je to s největší pravděpodobností radost pouze předstíraná. Proč? Protože takové kazatelské pokárání člověku může spíše radost vzít, než ji v něm vyvolat. Ledaskdo se může cítit obviněn. „Jako křesťan mám důvod k radosti, a neraduji se. Jsem tedy asi špatný křesťan. Asi uhašuji Ducha svatého…“

V čem je chyba této výzvy?

V tom, že srovnává nesrovnatelné. Když jde člověk na fotbal, jde tam zpravidla právě proto, aby viděl, že míč spadne mezi břevna – ovšem jen na té správné straně. Stane se to za zápas jednou nebo dvakrát, výjimečně vícekrát – a člověk veškerou svou koncentraci radosti vloží do projevů, které trvají několik desítek vteřin po oné kýžené události. Čím více gólů padá, tím je paradoxně radost menší. Stačí zajít na házenou místo na fotbal.

Až pan primátor Bém vyleze na Mount Everest, bude mít také jistě radost. Vsadím se ale, že na vrcholku nebude skákat a hopsat. Bude nepochybně prožívat velmi zvláštní pocity – na jednu stranu obrovskou radost, na druhou stranu se ale bude snažit hezky rychle se dostat někam níže, kde se mu bude snadněji dýchat. Možná se ta pravá radost z tohoto výkonu dostaví až s odstupem dnů či týdnů. Bude ale ve skutečnosti mnohem hlubší a trvalejší, než radost z gólu na fotbale, přestože možná nikdy nedosáhne takové intenzity vnějších projevů, jaké můžeme vidět na fotbalovém zápase.

A radost z Boha je ještě jiného druhu. Na rozdíl od radosti ze zdolání nejvyšší hory světa, která je z velké části radostí z vlastního výkonu, radost z Boha má jednu důležitou složku: Na začátku je radost z toho, že mi byly odpuštěny hříchy. Pokud přijdu do sboru a je tam Duch svatý (a já se mu otevřu), pak se mi může stát, že jsem usvědčen z nějakého hříchu, jehož jsem se dopustil nedlouho před tím nebo o pár dnů dříve. Čas od času se mi stane, že vidím hrůzu některého ze svých starých hříchů, které jsem již dávno vyznal. V tu chvíli nemám vůbec chuť skákat a hopsat, ale sednout si a dát hlavu do dlaní, přestože se ve předu hudební skupinka snaží hrát radostné písně.

A přitom vlastně mám radost. Tichou radost z odpuštění hříchů, tichou radost ze života v pravdě. Radost, že jsem byl vyveden ze sebeklamu o své vlastní hodnotě – byť to vyvádění samo bylo spíše bolestné než radostné. A pak postoupíme dále: Začneme prožívat, že Bůh z nás má radost a že nás neustále miluje. Že je to skutečně Bůh Emmanuel, Bůh, který je s námi, který říká: „Nikdy tě neopustím, a nikdy se tě nezřeknu.“ Mám z toho radost už mnoho, mnoho let, a neskáču a nehopsám. (To spíš na tom fotbale, i když, pravda, tak už jsem taky dlouho nebyl.) Je ta radost proto méně kvalitní a méně hluboká? V žádném případě. Největší radost bychom měli mít, když se někdo obrátí. Což není i v Písmu psáno, že v takovém případě plésají i andělé v nebi? Já se v takových případech opravdu raduji, ale tak trochu opatrně. Proč se neraduji tak spontánně, jako ti andělé v nebi? Protože jsem viděl řadu lidí „přijmout Pána Ježíše“, a po čase zase odpadnout. Ti andělé v nebi totiž v danou chvíli poznají asi lépe než já, zda ten člověk opravdu činil pokání.

Stává se mi poměrně často, že mi napíše e-mail někdo, kdo četl mé články. A chce radu – zpravidla do manželství, někdy do vnitrosborových vztahů. Je mi jasné, že radit bych neměl. Znám jen jednu stranu, a vlastně ani tu ne – znám jen ten dopis, co jsem dostal. Ale přece chci pomoci. A tak kladu otázky. Jedna otázka, kterou často kladu, zní: „Jak jsi prožil(a) pokání, když jsi uvěřil(a)?“ To není rada, to je opravdu otázka. A míněná vážně – nikoli řečnická. A je velmi důležitá. Odpověď je pro toho druhého mnohem důležitější než pro mě. Tato otázka lidi někdy zarazí. Dostal jsem také odpověď: „To je zvláštní otázka, tu mi ještě nikdo nepoložil.“ Mnohdy se ukazuje, že daný člověk „přijímal Ježíše“, aniž o pokání vůbec slyšel. Není pak divu, že má problémy. Možná, že když takovému člověku ti, kdo mu zvěstovali evangelium, říkali, že „teď je spasen“, andělé v nebi mlčeli. Možná věděli lépe než my, že ten člověk chtěl pouze trochu vylepšit život, nikoli změnit jeho znaménko. Že je pln sebelítosti, nikoli pokání.

Přiznám se, že se nedokážu spontánně radovat ani na většině svateb. Člověk kolem sebe vidí tolik rozvodů. Věděli ti dva, co říkají, když si vyměňovali manželské sliby? Dovolili někomu, aby jim před svatbou položil nepříjemné otázky? Kladli si je navzájem? A přitom si myslím, že nejsem škarohlíd. A dokonce se raduji. Každým rokem víc. Vím, že jsem rok od roku blíž k domovu. Radost je hlubší a intenzivnější. Dokonce i radostněji chválím Pána. Vím, že i když si ti dva nadšenci natlučou raťafák, Bůh je stejně má rád. A nepřestane je tahat z bryndy. A ten, kdo „přijal Pána“, aniž věděl, oč jde, není bez šance. Bůh ho stále miluje a udělá vše, aby ho k sobě přivedl. Myslím na Boží dobrotu a trpělivost a raduji se. Ale projevuji se přitom jinak, než diváci na fotbale nebo na rockovém koncertu. A někdy – na začátku chval – sedím a mám hlavu ve dlaních. Mějte se mnou trpělivost!

 

 

 

V bříšku těhotné ženy se ocitla dvě miminka. Jedno z nich bylo malé věřící a druhé malé nevěřící.

To maličké nevěřící se zeptalo:

„Věříš v život po porodu?“

Věřící: „Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život je tady jen proto, abychom byla dost silná na to, co nás čeká.“

Nevěřící: „To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vůbec takový život vlastně vypadat?“

Věřící: „Ani já to nevím přesně, ale určitě tam bude více světla, než je tady. A možná, že dokonce budeme sami běhat a jíst ústy.“

Nevěřící: „ To je úplný nesmysl. Běhat, to přeci nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A víš co, já Ti něco řeknu: Je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je příliš krátká už teď.“

Věřící: „Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jsme tady zvyklí,“

Nevěřící: „Vždyť se ještě nikdo odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu.“

Věřící: No, No, No, - já přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat, ale v každém případě - uvidíme maminku a ona se o nás postará.“ Nevěřící: „Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?“

Věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás, jsme a žijeme v ní a jejím prostřednictvím. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.“

Nevěřící: „To je pěkná hloupost. Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat.“

Věřící: „No ale, někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já pevně věřím, že náš skutečný život začne až potom.“

 

 

 

Povídka aneb Heslo doktora Gibse 

 

Když jsem byl malý, měli jsme starého souseda, který se jmenoval doktor Gibbs. Vypadal úplně jinak než všichni lékaři, co jsem kdy poznal. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl oblečenou džínovou kombinézu a na hlavě slamák se zeleným plastikovým kšiltem. Hodně se usmíval; byl to úsměv, jenž se hodil k jeho klobouku – starý, pokřivený a obnošený. Nikdy na nás nekřičel, že si hrajeme na jeho zahradě. Pamatuju si ho jako člověka, který byl mnohem milejší, než dané okolnosti vyžadovaly.

Když doktor Gibbs zrovna nezachraňoval životy, vysazoval stromy. Jeho dům totiž trůnil na čtyřhektarovém pozemku a jeho životním cílem bylo proměnit ho v les. Ten dobrý lékař měl pár zajímavých teorií ohledně pěstování rostlin. Pocházel ze zahradnické školy, jež se řídí heslem "škoda každé rány, která padne vedle".

Nikdy své nově vysazené stromky nezaléval, což zcela odporovalo konvenční moudrosti. Jednou jsem se ho zeptal, proč. Řekl, že zalévání rostliny kazí, a pokud je zaléváte, každá následující generace stromů bude vždy o něco slabší. Takže se s nimi nesmíte mazlit a ty neduživé musíte co nejdřív odstranit.

Mluvil o tom, jak zalévání stromů vede k mělkým kořenům a jak stromy, které nikdo nezalévá, musí při hledání vláhy prorůstat svými kořeny hluboko do země. Pochopil jsem ho tak, že bychom si měli hlubokých kořenů vážit. Takže své stromky nikdy nezaléval. Zasadil doubek, a místo aby ho každé ráno zalil, praštil do něj srolovanými novinami. Plesk! Bouch! Prásk! Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl, že proto, aby mu strom začal věnovat pozornost.

Doktor Gibbs odešel na věčnou slávu pár let poté, co jsem opustil domov. Tu a tam jdu kolem jeho domu a dívám se na stromy, které jsem ho viděl sázet před nějakými pětadvaceti lety. Teď jsou silné jako skála. Velké a robustní. Tyhle stromy se ráno probudí, zabuší se pěstmi do hrudi a dají si černou kávu bez mléka. Před několika lety jsem vysadil pár stromů. Celé léto jsem jim nosil vodu. Stříkal jsem je. Modlil jsem se za ně. Nad celými těmi devíti metry. Dva roky rozmazlování mi vynesly stromy, které čekají, že je někdo bude dnem i nocí obskakovat. Kdykoli zavane studený vítr, začnou se třást a drkotat větvemi. Padavky. S těmi stromy doktora Gibbse to je divné. Protivenství a strádání jim zřejmě prospěly tak, jak by to pohodlí a bezstarostnost nikdy nedokázaly.

Každý večer jdu před spaním zkontrolovat své dva syny. Stojím nad nimi a dívám se na jejich drobná tělíčka, na to, jak se uvnitř nich zvedá a klesá život. Často se za ně modlím. Většinou se modlím za to, aby měli snadný život. "Ušetři je utrpení, Pane." V poslední době si však myslím, že je načase, abych svou modlitbu změnil.

Má to co dělat s nevyhnutelností studených větrů, které nám dokážou proniknout až do morku kostí. Vím, že se mé děti setkají s utrpením, a moje modlitby, aby se tak nestalo, jsou naivní. Vždycky někde vane studený vítr. Takže hodlám svou večerní modlitbu změnit. Protože život je drsný, ať už si to přejeme, či nikoli. Místo toho se budu modlit, aby kořeny mých synů prorostly do hloubky a oni tím pádem mohli čerpat sílu ze skrytých zdrojů věčného Boha. Příliš často se modlíme, abychom to v životě měli jednoduché, avšak tyto prosby bývají jen zřídkakdy vyslyšeny. To, za co se potřebujeme modlit, jsou kořeny sahající hluboko k Bohu, aby nás to - až se spustí déšť a zafouká vítr - od něj neodtrhlo a neodneslo někam pryč.

Ukázka z knihy: Povídky z verandy, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.

 

 

 

Když jím něco, co bylo ohřáto v mikrovlnné troubě, cítím se doběhnutý: ty knedlíky nejsou normálně ohřáty, ale jejich teplota byla uměle zvýšena tím, že cosi kopalo do jejich elektronů. Jako když se něco šedého natře načerveno.

Jsem prý jediný pisatel, jemuž tyto noviny berou články psané na stroji. (Děkuju.) Nemám počítač, internet ani mobil a je to úžasné. Jsem tak svobodný, že už dělám jen to, co musím. Nechci digitální fotoaparát ani rádio v autě. To není protest ani kritika ničeho. Moje důvody jsou morálně, esteticky i politicky lhostejné: jsou základnější. Já bych si v tramvaji ani ve vlaku nedal na hlavu nějakou aparaturu, která by mi dávala jiné vjemy, než které přicházejí z mého stavu a prostředí. Kdysi mě na vysoké škole udivovalo, kolik lidí si před zkouškou u profesora bralo nějakou pilulku. Mně se zdálo dobré vnímat situaci takovou, jaká je: bez obluzování. Totéž při výsleších, onehdy. Mně i lyžování na umělém sněhu připadá nepoctivé, vychytralé. Ale já nejsem popíračem vynálezů: například obdivuju ta prkna s kolečky, na kterých teď řádí kluci. Pokrok vědy, zvláště medicíny, mě zajímá. Já vlastně už jedu na chemii: s ohledem na svoje srdce.

A teď o těch kamerách. Dozorčí kamery posuzuju podle jejich účelu. Je dobře, když umožní chytnout zloděje v bance nebo v obchodě, ale sám je tam vnímám s nechutí: že mne pozorují jako možného zloděje. Že moje přirozená poctivost se má před nimi prokazovat. „Bůh mne vidí,“ říkal si věřící křesťan a neponižovalo ho to. Dneska se to, co má vycházet z naší dobré povahy, vymáhá na nás technikou.

Jeden pokusný případ nedávno dopadl dobře: jak v kterési škole chtěli dát do tříd dozorčí kamery, ale couvli od toho. Jednou to tam ale dají: až učitelé nepocítí na svých žácích nějakou výchovu z rodiny, což se stane, až rodiče výchovu děcek ponechají drobné domácí technice: televizi, elektronickým troubám, myčkám nádobí...

Četl jsem kdesi, že učitelé vyučují skrz obrazovku. To bych jako živý ředitel nedovolil. Víme přece, že žák získává vztah k nějakému předmětu také z toho, jak na něj působí zjev učitele, jeho gesta, mimika, způsob chůze po třídě, okamžité reakce na nějaký projev žáků. Ale bohužel za nějaký čas učitelé opravdu budou do školy posílat cédéčka se svým hlasem a podobou a školník je podle rozvrhu hodin bude zastrkávat do třídních přehrávačů.

Na chodbách ve škole byl dozor, nebo ho nebylo třeba. Kázeň ve třídě o přestávce mívala na starosti žákovská služba a výsledek nebyl tak důležitý jako úsilí o něj. I spory ve třídě patří k výchově: tak se tvoří vztahy, autority se řadí podle jakosti. Tyto moje názory pocházejí ze školy, do jaké jsem chodil já. Omlouvám se za vměšování. Nelíbí se mi vývoj, jaký pozorujeme všude. Všecko se řídí a kontroluje, nic se už nedá nechat svému chodu. Čím dál zřetelněji se dělíme: na zloděje dopadené, nedopadené a na lidi, kteří se krást zatím neodvážili. A představte si, že jednou by se všude naráz vypnula elektrika: co všecko by se ukázalo v pravém světle!

 

 

 

Pesimista vidí v tunelu tmu.

Optimista vidí světlo na konci tunelu.

Realista vidí světla vlaku.

A strojvůdce vidí tři blbce na kolejích.

 

 

 

DISKUSE V letech 1948-1989 bylo ve vykonstruovaných procesech odsouzeno k dlouholetým žalářům 205 486 nevinných lidí. Přes 4500 těchto osob v komunistických lágrech a věznicích zahynulo. 248 nevinných bylo popraveno na základě rozhodnutí politbyra KSČ - soudní monstrprocesy byly pouhou fraškou mající dodat popravám punc legality.

Tři sta dvacet sedm osob bylo usmrceno při pokusu o přechod hranic do svobodné zóny, z toho 88 se jich seškvařilo v elektrických zátarasech na státní hranici, 174 osob bylo zastřeleno během pokusu o únik z komunistického ráje. Dvě stotisícová města velikosti Hradce Králové a Liberce byla vylidněna: do exilu odešlo 200 tisíc lidí, těch, kteří tvořili (či mohli tvořit) elitu národa. Rodiny všech výše jmenovaných byly komunistickou mocí pronásledovány, rozvráceny, jejich členové a blízcí ztratili právo na kvalifikovanou práci, pobyt, studium, důstojný důchod. Komunisté za jedenačtyřicet let své vlády rozvrátili národ systémem fízlování, řízeného bezpráví, duševního i fyzického teroru morálně, ekonomicky, ekologicky. Ve jménu „sociálně spravedlivé společnosti“, kterou se měla stát komunistická společnost bez „tříd“, nasadili na vlastní národ desetitisíce příslušníků tajné policie a další desetitisíce fízlů, agentů a udavačů. Ve jménu „vědeckého pokroku“ zlomili českému a slovenskému národu páteř.

Jako zakládající člen OSN podepsalo v prosinci 1948 komunistické Československo Všeobecnou deklaraci lidských práv. V článku 2 se zde říká: „Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací“. A v dalších článcích - „Každý má právo na život a svobodu.“„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a trestu.“ „Všichni jsou si před zákonem rovni.“ „Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“ „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence.“ „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř státu. Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ „Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost měnit.“ „Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“ „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženství.“ „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu.“ „Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování...“

Bez pokání není odpuštění

Během jedenačtyřiceti let nebyl jediný den, kdy by komunisté některý z článků této úmluvy neporušili. Sedmnáct let od pádu totality zde máme usměvavé komunisty v parlamentu, již druhé volební období pak udavače StB Vojtěcha Filipa-Falmera místopředsedou sněmovny. Dračí sémě si hýčkáme ve vlastní zemi. Současní reprezentanti KSČ(M) se často - a s arogancí komunistům vlastní - zaštiťují tím, že se distancovali od neblahé totalitní minulosti, odsoudili ji a nesčetněkrát se národu za dobu poroby omluvili. Dost bylo omluv!, hřímal soudruh Grebeníček a hřímá Filip.

Aby bylo jasno, komunisté se nám, všem, kdo v této zemi pod jejich hrůzovládou žili, či spíše živořili, „omluvili“ jednou jedinkrát -v prosinci 1989, kdy jsme my, „revolucionáři“, byli ještě dostatečně silní, komunisté měli strach a my jasno. Prohlášení přijaté na mimořádném sjezdu KSČ znělo, vynechámeli dobovou omáčku, takto: „Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích.“ Neoprávněné represe? Děti? To je omluva za jedenačtyřicet let teroru?

Před dvěma lety jsem nad pomyslným hrobem Milady Horákové řekl, že by zde měl Grebeníček klečet na kolenou a prosit za odpuštění. Trvám na tom. Nejen za bestiální vraždy nevinných. Za věznice, lágry a střelbu do lidí. Nám všem by se Filip, Grebeníček a celá jejich partaj měla omluvit za to, že nás zde zavřeli do zadrátované klece, izolovali od normálního, svobodného světa, pokroutili, zdeformovali, zmrzačili naše životy. Všem nám by se měli omluvit, všem jednotlivě, všem 15 milionům obyvatel Československa. Měli by, ale neučinili tak. Sedmnáct let jsme na to čekali. Svou šanci propásli. Nebyla žádná účinná lítost, nebylo pokání (KSČM nepodpořila jediný zákon, který se byť jen náznakem snažil o zmírnění křivd jejich jednačtyřicetiletého řádění) - nemůže a nesmí být odpuštění. Komunistická strana Čech a Moravy vznikla z bývalé KSČ a je jejím „legitimním nástupcem“, hlásají oficiální dokumenty KSČ(M). Vážení přátelé, vážení občané, vážená paní nejvyšší státní zástupkyně, vážený pane policejní prezidente, vážená vládo, vážený pane prezidente republiky: 17 let po svržení totality zde máme přímé nástupce „zločinecké, nelegitimní a zavrženíhodné organizace“ (Zák. 198/93 Sb., Ústava ČR). Žádám vás, abyste konali. Teď, nyní, neprodleně.

 

 

 Tomáš Sedláček: Další biftek už je moc

 

Ekonom s pověstí a vizáží bohéma Tomáš Sedláček toho na svůj věk stihl překvapivě hodně. Pracoval pro prezidenta i vládu a americká univerzita jej vybrala mezi nejnadanější mladé mozky oboru. Víc než ležet v číslech ho však baví o ekonomii filozofovat a rozjímat třeba nad tím, "jak pohostit sytého". Jedenatřicetiletý Tomáš Sedláček se narodil v Roudnici nad Labem. V dětství žil několik let ve Finsku a Dánsku, kde byl jeho otec zaměstnán jako pilot. Ve čtyřiadvaceti dostal výjimečnou nabídku pracovat jako poradce pro tehdejšího prezidenta Václava Havla, který si Sedláčka vybral na doporučení Fakulty sociálních věd UK jako člověka s moderním vzděláním a čerstvým pohledem na ekonomii. Sedláček málem práci odmítl, když při prvním telefonickém hovoru s hlavním Havlovým poradcem Pavlem Fischerem došel k mylnému závěru, že mu práci nabízí cestovní kancelář Fischer. Za Špidlovy vlády Sedláček nastoupil jako poradce ministra financí Bohuslava Sobotky a podílel se na přípravách daňové, penzijní a zdravotní reformy. I díky tomu se během stipendijního pobytu na americké univerzitě Yale v roce 2006 dostal mezi pět mladých ekonomů vybraných mezi "Young Guns: 5 Hot Minds in Economics". Nyní druhým rokem pracuje jako ekonomický stratég ČSOB.

 

Rozhodně bych nečekal žádnou katastrofu. Pár let jsme zběsile pádili kupředu a teď jen trochu zvolníme. Nic víc.

 

Pokud tuhle krizi hodnotíme čistě z pohledu ekonomie, nečeká nás nic tragického. Máme se nejlépe, jak jsme se kdy měli. Jak praví bible: Musíme z Hospodinových rukou přijímat to dobré, i to špatné. A tohle pořád není to špatné - rozhodně ne tak, aby se politici museli předbíhat, kdo zlevní jídlo. V novém roce nejspíš hodně zpomalíme, v nejhorším případě budeme stagnovat, ale roku 2010 se podle všech předpovědí opět vrátíme k růstu. Otázka ale je, jestli je to takhle správně.

 

Ekonomové takové otázky a odpovědi neřeší. Naše věda bádá jen nad tím, jak maximalizovat růst.

 

Jistě, pokud jsme nyní svědky nějaké krize, tak je v krizi celá naše civilizace. Kvůli tomu není třeba dlouze filozofovat ani sedět na Hradě. Tahle krize vyvěrá z deseti dvaceti let šíleného přežírání, šílené nadspotřeby. To není čistě ekonomický problém. Naše situace se v lecčems podobá římské říši před jejím zánikem: máme relativně bezproblémový život, s nikým pořádně neválčíme, svých ideálů jsme nějakým způsobem dosáhli a hlavním tématem našeho života se stala ekonomie. V momentě, kdy jsme zekonomizovali úplně všechno a kdy lidi zajímá leda to, jestli budou mít na výplatní pásce víc nebo míň, tak je to podle mě jistá známka dekadence. Zvlášť pokud si uvědomíme, že z toho neexistuje cesta ven, protože politik dnes ve všech státech vyhrává jen na základě ekonomie. Musí slíbit ještě větší bohatství, jinak nemá šanci.

 

Pokud se máme skutečně vyléčit z krize, tak to chce celospolečenskou změnu. Přestat se přecpávat. Nemusíme se rovnou svléknout do naha, ale rozhodně bychom měli uzavřít těch několik posledních desítek let, říkejme jim třeba Doba duhová. V USA, ale i v Evropě a u nás jsme prostě spotřebovávali víc, než kolik jsme si mohli dovolit. Rodiny, podniky, banky, státy... všichni měli dluhy. Jakmile se to dělá ve velkém, už to nelze udržet. Dlouho jsme balancovali na hraně, a teď jsme se o ni pěkně pořezali. Dostali jsme se tak daleko, že standardní recepty už selhávají. Státy nutí lidi do spotřeby, nutí banky, aby znovu dávaly levné hypotéky - pokud možno všem - a pomalu se vracíme nazpátek do bodu číslo jedna. Ale pokud se neuskrovníme na nějakou přiměřenější úroveň konzumu, tak to jinak nepůjde. Vždyť my jsme nejbohatší civilizace na tomto světě i v historii lidstva!

 

Naivně to zní leda v konfrontaci s dnešní spbbolečností, kdy prostě nejsme schopni spočinout. Pokud růst pod dvě procenta je u nás považován za průšvih, kdy je potřeba spouštět krizové balíčky, tak je něco špatného v království dánském. Asi bychom se měli zamyslet nad tím, jestli nám náhodou nestačí to, co máme.

 

Já si aspoň nekupuju tatarák na dluh. A když na to přijde, klidně nemusím deset dnů jíst vůbec.

 

Jasně, půst byl běžnou součástí diety našich předků. A navíc, mělo to duchovní náboj, nebyla to jen péče o tělo a touha zhubnout jako dnes. Půst je to, co naše společnost potřebuje. Pokud chcete, aby vám chutnalo jídlo, musíte mít hlad. Jenže naše společnost řeší problémy sytých. Jak pohostíte sytého? Vymýšlíte drahá jídla z nudy, kančí na dančím a tak... Prostě hlouposti. Přitom sytého už stejně nepotěšíte, dokonce ho zvýšením spotřeby můžete ještě víc rozladit. Chceme-li obnovit chuť jídla, můžeme si buď dávat šíleně drahé delikatesy, nebo si dát půst a pak nám bude chutnat chleba s máslem. A budeme z toho mít úplně stejný užitek.

 

Asi deset dnů. Místo jídla jsem pil vodu s javorovým sirupem, vymačkal do toho limetky a přidal pepř, bylo v tom všechno, co tělo potřebuje. A pak zjistíte, že hlad je psychická záležitost, že jde jen o to překonat ten zvyk, že pusa chce neustále žvýkat něco tuhého. Jinak je to fajn, máte spoustu času, odpadnou snídaně, obědy, večeře plus všechno přemýšlení o jídle, nemusíte chodit nakupovat, nepijete, nekouříte. Všechno se zpomalí, protože tělo nemá energie nazbyt, a popadne vás taková hloubavější nálada. Je to opravdu příjemné, po Vánocích to všem doporučuju.

 

Ale ano, to chápu, to je bezprostřední praktické řešení. Dluhy a spotřeba jsou naše droga, kterou nelze jen tak vysadit. I narkoman na začátku léčby potřebuje svou dávku, nelze to snížit ráz naráz.

 

Dnešní prezident umí dobře vycítit, co lid žádá. A podle toho se chová. Naše civilizace je rozmazlená a potřebuje růst, jinak upadá do nacismů a dost agresivních řešení. Bohužel musíme růst, jinak přijde krize. Ve třicátých letech z toho vznikl nejen Hitler, ale celá řada dalších podobných režimů v Itálii, ve Finsku, v Maďarsku, na Slovensku...

 

Ne, to ne, ta dnešní krize nebude z hlediska životní úrovně tak hluboká jako ve třicátých letech. Jednak jsme na daleko vyšším levelu, kdy pád o pár procent nikoho nezlikviduje, a jednak lze čekat, že už v roce 2010 se svět vrátí na růstovou trajektorii.

 

Vyzývám filozofy, ať mluví a najdou odpověď, kam tohle všechno spěje. Já k tomu můžu říct pouze to, co ukazují ekonomické grafy i selský rozum: bavíme-li se jen o Česku, tak za posledních dvacet let jsme nepředstavitelně zbohatli a nezabije nás ani mírný pokles. Kdo si v roce 1989 uměl představit, že pojedeme do Německa nebo do Skandinávie, aniž bychom s sebou museli vézt batoh plný konzerv? Že půjdeme na Západě do restaurace, že nebude problém lyžovat v Rakousku? A přitom bude lidem zatěžko platit třicet korun u doktora.

 

Z toho plyne, že je fajn, když se nám daří, ale že po dlouhé době prudkého růstu se může také stát, že to chvíli nejde. Když se podíváte, jak od války rostl Wall Street, do 80. let křivka stoupá velmi velmi zvolna, zato posledních dvacet let, v době globalizace, to je úplný Mount Everest. Tak strmý nárůst nikdy předtím nenastal.

 

Jsou tu podobné příznaky. Když se vrátím k jídlu, můžete si všimnout, že dnes z jídla vytahujeme ty nejtučnější části, tuky a cukr. Ale jde o paradox, cukry a tuky byly vždy to nejvýživnější. Libová panenka, v tom nebyla žádná energie, to se dávalo psům. Když sníte steak, tak prý na jeho zpracování spotřebujete polovinu energie, kterou tělo získá. My z jídla vytahujeme to nejvýživnější, abychom mohli jíst a přitom nejíst. Vlastně je to jen hygieničtější forma toho, co dělali Římané nebo šlechtici ve středověku, když si do krku strkali pírko. Anebo všechna ta kosmetika a životospráva, to je jak hledání elixíru mládí. V krému musí být vždy nějaká tajemná exotická bylinka, ženšen nebo ginkgo biloba. Okurka je pouze pro chudší, ta to být nemůže. A pak to na sebe natíráme nebo to jíme, abychom byli neustále mladí a fit. Nebo zábava: i to je dnes průmysl a byznys, vytváříme si kolem sebe virtuální světy, abychom se dokázali zabavit. Je zajímavé, jak šlo v poslední době nahoru science-fiction a nejrůznější fantasy světy. Prostě pohádky, jako bychom se vraceli do věku dítěte, které si jen hraje, poslouchá pohádky a baví se. Sedíme na gauči, jíme křupky a kupujeme si dobrodružství.

 

Asi ne tak závratný růst bohatství jako nás. Důležité je opakovat si, že už za nás lidstvo zbohatlo hodně a že teď může být štěstí někde jinde. Makáme od rána do večera v práci, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme. To je citát z Klubu rváčů. My jsme uspokojení z konzumu vytěžili do mrtě, tam už není ani kapka. Jít v tom dál, to je, jako bychom chtěli nacpanému člověku udělat radost tím, že mu nacpeme ještě jeden steak do pusy. Přitom si jenom potřebuje odpočinout. Trpíme nedostatkem dostatku. Všechno máme, po ničem netoužíme. A kde umře touha, umře i naplnění.

 

 

 

 Ohlédnutí za Svatoplukem Havelkou

 

Svatopluk Havelka zemřel v úterý dne 24. února roku 2009 ve věku 84 let. Někteří lidé ho považovali za největšího českého hudebního skladatele současnosti. Ač pocházel z evangelické rodiny, patřil k lidem, kteří se po druhé světové válce nadchli pro komunismus. V padesátých letech plodil různé „budovatelské“ skladby. Později – zejména v 60. letech – se stal známým jako autor hudby k celé řadě českých filmů. Namátkou si vzpomínám třeba na tehdy vynikající film „Až přijde kocour“. V sedmdesátých letech měl ovšem vážný, téměř fatální problém s alkoholem. Nepomohl ani opakovaný pobyt v protialkoholické léčebně. Nevím přesně, v kterém roce nastal zvrat. Bylo to buď roku 1977 nebo 1978. Vím ale, že šlo o zvrat velice dramatický, ba v pravém slova smyslu nadpřirozený. Sváťa se vracel z jakéhosi hudebního festivalu v bývalé Jugoslávii a při čekání na letišti se mu zjevil osobně Ježíš Kristus. Když se vrátil domů a oznámil to manželce, doporučila mu další pobyt na psychiatrické léčebně, kterou vedl tuším její bratr. Tam za ním navíc poslala jednoho evangelického faráře, Sváťova osobního přítele, aby mu to „rozmluvil“. Nepodařilo se. Co však bylo nepopiratelné, že Svatopluk Havelka po tomto setkání ze dne na den přestal pít. Zhruba o dva roky později přišel do evangelického sboru na Maniny. Od svého zázračného obrácení totiž vyhledával křesťanská shromáždění. A holešovický sbor, který se scházel na Maninách, byl tehdy v Praze jediný sbor evangelické církve, kde co se týče biblických hodin neměli prázdniny. Sváťa přišel právě o prázdninách – a už zůstal až do konce svého života. Byl svědkem „probuzení“ maninského sboru téměř od samotného začátku. Chodil pravidelně na maninské „čtvrtky“ a občas tam měl vždy pečlivě připravený a velice podnětný program. Jen někteří členové holešovického sboru ovšem věděli o Sváťově hudební tvorbě. Sváťa sice čas od času napsal i nějakou písničku pro křesťanskou mládež; těžištěm jeho tvorby ale byla vážná hudba. Impozantním dílem bylo monumentální oratorium „List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy“. Vzpomínám si na premiéru tohoto díla v narvaném Rudolfinu (byl to tuším rok 1984). Po provedení této dlouhé a náročné skladby byl autor odměněn snad dvacetiminutovým nepřetržitým potleskem. Nezapomeňme, že toto dílo bylo uvedeno v dobách tuhé normalizace. Nu což, censoři tomu stejně nerozuměli... Později Sváťa zhudebnil i zprávu Skutků apoštolských o vylití Ducha svatého o Letnicích. Až do své smrti sledoval Sváťa pečlivě dění v naší zemi. Neztratil zájem ani o Boží dílo v našem národě a udržoval přátelství s celou řadou lidí, které poznal jako mladé na Maninách. Nyní nás předešel do Boží slávy. Poslední rozloučení se Svatoplukem Havelkou se bude konat ve středu dne 11. března ve Velké síni strašnického krematoria. Dan Drápal, 2. března 2009

 

 

 

 

Administrace WebSnadno | Tvorba webových stránek na WebSnadno  |  Nahlásit protiprávní obsah!